Panenky mě doprovázely celé dětstvía láska k nim mě neopustila ani v dospělosti. Moji první panenku Pavlínku jsem dostala od tetičky Marie. Vzpomínám si na ni jen velmi matně a ani nevím kdy a kde se mi  v tom mém časoprostoru vytratila.

Ve čtyřech letech jsem k narozeninám dostala chodičku s blond vlásky, které nádherně voněly. Říkala jsem jí Anička. Na hlavě měla epesní čepec, na sobě krátké šatičky bez rukávků z kostičkované látky a na nožkách červené botičky. Ten samý rok jsem o vánocích pod stromečkem našla modrobílý kočárek, abych panenku měla v čem vozit.

Pro úplně maličké panenky mi maminka udělala pokojíček z velké krabice a postupem času se mi jich nastřádalo téměř padesát. Všechny se do něj samozřejmě nevešly. Uložené byly v jiné krabice a v pokojíčku se střídaly. Když jsem byla větší, udělal mi tatínek dřevěný regálek o třech patrech. Ze třech stran byl krytý záclonkou a v každém patře byl jiný pokoj. Vznikl tak parádní dům a do něho jsem také svoje panenky nastěhovala.

S dospíváním přišly jiné zájmy a panenky šly stranou. V devatenácti se mi narodila první dcera Nikolka a té jsem také ušila svou první panenku. Nebyla dokonalá, ale byla šitá a malovaná s láskou a Nikolka si s ní ráda hrála. S druhou dcerou Karolínkou a synem Míšou se u nás uvelebila ještě i háčkovaná zvířátka.

Ráda šiju waldorfské panenky pro nejmenší, nebo tvořím víly a anděle z ovčí vlny. A takové ty další  nezbytnosti – opravy kočárků, šití peřinek, oblečků, háčkování šatiček a podobně.

V posledních dvou letech jsem začala sbírat staré panenky. Bydlí na staré půdě v našem domku. A právě o svých panenkovských radostech se s vámi s potěšením podělím na těchto stránkách.